1. Úvod.

Snad v každém válečném filmu z druhé světové války lze spatřit německé vojáky na motocyklech s přívěsným vozíkem. Název "Sahara" v naší zemi již tak zdomácněl, že si valná část veřejnosti myslí, že všechny sidecary BMW byly "Sahary". Paradoxem je, že název "Sahara" je českým pojmenováním. V Německu byly motocykly BMW R-75 a Zündapp KS- 750 slengově nazývány "elefant", tedy slon. Označení "Sahara" se tedy týká obou typů těchto motocyklů. Tyto stroje měly unikátní konstrukci a byly vytvořeny jako ryze vojenské speciály pro zdolávání a průchod těžkým terénem. Nutno podotknout, že "předběhly dobu".

Nicméně na začátku války se teprve pracovalo na jejich konstrukci a využívalo se poznatků z jichž zavedených modelů. To byly klasické silniční motocykly s některými úpravami pro armádu. Čísla hovoří jasnou a strohou řečí o masovém nasazení motocyklů, kterým nepřísluší označení "Sahara". Z velké části se jedná o motocykly od firem BMW, Zündapp, NSU, což byli největší výrobci motocyklů, rovněž nesmíme opomenout stroje poháněné dvoutaktními motory. Mezi jejich největší výrobce patřila značka DKW, také však Triumph TWN (Triumph Werk Norimberk), či Viktoria apod. Cesta k bojovému nasazení "Sahary" byla ještě dlouhá a trnitá…

2. Počátky

Na počátku 30-tých let dochází k velké expanzi motoristického průmyslu, vznikají nové konstrukce a vyvíjejí se nové technologie. K průkopníkům na německém trhu jako byl gigant NSU se postupně připojují značky BMW, Zündapp a další. Je to období velkého pokroku a prosperity. Veřejnost v úžasu sleduje klání rytířů na dvou kolech. Mnoho mužů touží vlastnit vlastní motocykl.

Firmy se předhánějí v nabídce toho nejlepšího stroje. Pro zákazníka výrobci nabízí sportovní i turistické kategorie. Automobil je luxusní přepych a rozhodně tedy není levný. Motocykl s přívěsným vozíkem je dobré řešení pro možnost zábavy, ale i pro provozování živnosti.

Především firma DKW dobývá v rekordním čase nejen německý trh. Sázka na levný, ale spolehlivý dvoutaktní stroj "pro každého" se ukazuje jako výborný marketingový tah.

Zde pro srovnání uvedu pořizovací ceny motocyklů značky DKW a BMW. Motocykl z Chemnitzu (DKW) model 350 NZ bylo možné v roce 1939 zakoupit za 980,- RM. Mnichovský výrobce tehdy nabízel svůj cestovní model R-12 za 1.630,- RM. Nejedná se sice o motocykly stejné třídy, nicméně si musíme uvědomit, že v Evropě stále ještě probíhala hospodářská krize, takže se nejednalo o žádnou levnou záležitost ani v případě modelu od firmy DKW.

Každá firma měla eso v rukávu v podobě své "vlajkové lodi", tedy nejluxusnější a nejmodernější model, který měl překonat konkurenci. Mnichovský výrobce BMW nabízel model R-66, díky potřebě překonat konkurenční značky mohl vzniknout tento nadčasový model. Používal již osvědčený dvojitý trubkový rám, přední teleskopickou vidlici (patentováno v roce 1935 a použito na modelu R-12), navíc bylo moderně a účelně odpruženo rovněž zadní kolo. Pohon obstarával "našlapaný" boxer motor se zdvihovým objemem 600 cm3 a ventilovým uspořádáním OHV s výkonem 30 koní. Moderní čtyřstupňová převodovka s nožním ovládáním a rychlý převod na zadní kolo pomocí kardanu činily z tohoto motocyklu opravdu těžkou váhu. Dle mého osobního názoru patřil tento motocykl k nejlepším na světě té doby, ještě dlouho poté byl plně srovnatelný s konkurenčními modernějšími typy.

Turistickou třídu zde reprezentoval typ R-71, který byl naprosto stejné konstrukce. Lišil se pouze "spodovým" motorem, který měl objem 750 cm3, ventilové uspořádání SV a dával výkon 22 koní.

Firma Zündapp měla svoji sportovní verzi KS-600 s výkonem 28 koní (OHV, 600 cm3), rám motocyklu byl ještě lisovaný a přední vidlice byla "paralelogramového" typu. Turistickou kategorii zastupoval model K-800, což byl slavný čtyřválec boxer motor o zdvihovém objemu 800 cm3 a výkonem 24 koní. U obou typů bylo použito převodu kardanem.

Firma NSU měla svojí koncepci založenou na jednoválcích, jejím nejsilnějším typem byl model 601 OSL v trubkovém montovaném rámu s paralelogramovou vidlicí a motorem OHV o výkonu 25 koní. Cestovní model 601 TS se "spodovým" motorem o objemu 600 cm3 měl rovněž paralelogramovou vidlici. Stejně jako firma Zündapp, měly motocykly NSU zadní kolo uložené "natvrdo".

Firma DKW vyrobila svůj nejvýkonnější model pod označením 500 NZ, který měl zajímavě řešeno odpružení zadního kola, nicméně vidlici stejnou jako ostatní výrobci tedy typu paralelegram (mimo BMW). Motor byl dvouválcový dvoutakt o zdvihovém objemu 500 cm3 a výkonem 25 koní. Řekl bych, že to byl zase nejdokonalejší dvoutakt své doby. Konec konců v modelu NZ-350-1 nalezl svůj vzor p. Janeček a motor je neuvěřitelně shodný…

3. Chceš-li mír připravuj válku

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci se začala opět budovat německá armáda a to větší a modernější, než kdykoliv předtím. Vázána Versailskými podmínkami nemohla vyvíjet např. tanky či ponorky. Letectvo mělo své dálkové "dopravní" letouny Heinkel -111, Dorniery apod. Výcvik posádek letadel a tanků probíhal v naprostém utajení v "bolševickém Rusku".

Adolf Hitler však svojí politikou opatrně zkoušel západní spojence kam až mu povolí zajít. Konečné výsledky liknavosti a opatrnosti Francie a Anglie nakonec vyvrcholily Mnichovskou dohodou, která tak pošpinila mladý demokratický stát s vyspělou ekonomikou - Československo.

Ve snaze o co největší pohyblivost vojsk bylo nutné modernizovat techniku a docílit mobilní pohyblivosti. Tedy MOTORIZOVAT svoje jednotky. Začal se tedy masově používat motocykl, jeho užitková hodnota v porovnání s cenou byla víc než přijatelná. Nejprve byl hojně využíván sólo motocykl jako rychlý kurýr, později však bylo zřejmé, že motocykl se sidecarem odpovídajícího výkonu může rychle přepravit 3 muže s nesenou výzbrojí. Navíc mohl vézt těžší pěchotní zbraně např. kulomety, minomety a munici do nich. Začala se psát historie motocyklových střeleckých jednotek, motocyklového průzkumu a skončila až koncem roku 1942, kde masově převzaly tuto úlohu obrněné transportéry pěchoty a další pancéřová vozidla. Polsko, Nizozemí, Belgii,Francii i Rusko v počátku tažení však dobývaly motocykly. Obsazovaly klíčové komunikační uzly, mosty, strategická centra, nepřítele oslabovaly vznikající panikou, jejich pohyblivost jim poskytovala největší výhodu. Blitzkrieg se mohl naplno ukázat, tankoví velitelé jako např. Heinz Guderian mohli prokázat správnost svých úsudků jak vést rychlou válku.

Slovo motospojka již samo o sobě jasně říká jakého využití se zde motocyklu dostane. Pro svoji rychlost a mobilitu značně omezil do té doby časté využívání koní. Při průměrné spotřebě okolo 5 l benzínu na 100 km mohl dosahovat akční rádius okolo 300 km na nádrž (14 l průměrně). Na dopravní infrastruktuře západní Evropy to bylo plně dostačující. Nikdo však tehdy netušil, co přijde po napadení Ruska.

Německý Reischwehr a později Wehrmacht zadali své požadavky a specifikace na tzv. služební model. Tyto stroje samozřejmě vycházely z původních civilních modelů, postupně začaly dostávat speciální doplňky a úpravy pro potřeby jejich použití v rámci armády. Montovaly se ochranné rámy motorů, vojenské brašny, ale také se např. pomocí výztuh zesilovaly rámy apod.

Sítem výběrového řízení prošly jen některé typy od zaběhlých renomovaných firem, kde koncovým uživatelem měla být armáda. Je logické, že se jednalo o velice lukrativní zakázku, proto se každý výrobce snažil přesvědčit, že právě jeho model je ideální pro potřeby německých ozbrojených sil.

Za tzv. služební model byly nakonec vybrány a posléze dodávány typy motocyklů od těchto výrobců. Firma BMW dodávala model: R-4, R11, R-12, R-23, R-35 a konečně R-75.

Zündapp dodával model: DB-200, K-500 W, K-800 W, KS-600 a KS-750.

NSU tyto modely: NSU pony 100, 201 ZDB, 251 OSL, (později WH verze OS) , 351 OSL, dále vrchové 501 a 601 OSL, a spodové 501,601 TS.

DKW: RT-125, a NZ 350-1

Triumph (TWN) BD 250/1, a S-350

Firma.Viktoria model KR-6 a KR 35 WH.

Mimo tyto uvedené modely samozřejmě německá armáda "rekvírovala" všechny možné typy a značky motocyklů, především po vpádu do Ruska, kdy se projevil kritický nedostatek všech dopravních prostředků.

Velký problém byl s kvalitou silnic a celkovou absencí dopravní infrastruktury. Na tyto podmínky nebyly německé motocykly konstruovány. Všudy přítomný jemný prach fungoval jako brusivo a spolehlivě likvidoval motory. Speciální vzduchové filtry nebyly k dispozici, protože s jejich možným použitím prostě nikdo nepočítal. Dle svědectví přímých účastníků písek motor zničil v neuvěřitelně krátké době. Tehdy používané oleje neměly charakteristiku a viskozitu těch současných, takže mazání a chlazení motorů v těchto podmínkách bylo nesnadné. Příchodem podzimu začala "rasputica", nekonečné bahno uzemnilo vše mimo tanků. Zátěž na osádky i stroje byla enormní. Udržovat stroje v chodu za těchto podmínek bylo pravdu nadlidským výkonem. Mechanici mnohdy "na koleně" předváděli výměny motorů za použití jen základního vybavení. Je dobré podotknout, že v předválečném období byly osádky motocyklů velmi pečlivě cvičeny, jak k obsluze, tak rovněž k základním opravám, které udržovaly motocykl bojeschopný. Motocykl vlivem nouze a absence všech vozidel začal plnit nejrozmanitější úkoly, např. dopravu zraněných, či přímo sanitní "vozy".

4. Tažní koně

Především v prvním období 2. světové války, ale i v jejím průběhu byly nejvíce využívány a tudíž tvořily "páteř" motocyklů se sidecarem BMW R-12 a Zündapp KS-600W. Tyto dva typy byly pro armádu masově vyráběny. Model R-12 celkově vyprodukoval 36.008 kusů, Zündapp vyrobil 18.000 kusů typu KS-600W. Drtivou část produkce "spolkla" armáda. Oba stroje byly vyráběny až do poloviny války, kdy je začaly postupně nahrazovat stroje BMW R-75 a Zündapp KS-750, jenž byly konstrukcí předurčeny pro službu v extrémních podmínkách. Masově dodávány však byly až od roku 1942. Největší zátěž, tedy útok a postup Ruskem na svých bedrech tedy nesly motocykly, které byly konstruované jako cestovní či paradoxně sportovní silniční modely. Německá armáda mohla využít taktiku "Blitzkriegu" mimo jiné díky kvalitní a členité infrastruktuře dopravních komunikací. V Rusku byla naprostá absence kvalitních silnic I. a II. třídy. Vlivem nesjízdného terénu, tudíž nadměrnému zatěžování, docházelo k deformacím a praskání nosných rámů a upínacích prvků. Bylo tedy nutné exponovaná místa zesílit či zpevnit. Rovněž 19" kola nebyla vhodná do bláta a sněhu, proto se později na čistě vojenských speciálech používala 16" kola. Obrovské množství bahna dokázalo zcela zamezit otáčení kol, modifikované verze vyráběné pro Wehrmacht měly tedy upravené blatníky, některé typy měly připevněné "škrabky", které stíraly bláto ze zadního kola a pomáhaly tak udržet motocykl v pohybu. S příchodem kruté zimy 1941/42 se rovněž začalo postupně objevovat topení na motocyklech BMW R-12, Zündapp KS-600 a později již z výroby se dodávalo k vojenským speciálům BMW R-75 a Zündapp KS-750. Systém vlastně využíval výfukové plyny, které byly pomocí ohebných hadic přivedeny do regulační klapky k rukojetím motocyklu. Celou rukojeť obepínal "fusak" z kůže. Tím se mohlo naakumulovat teplo. Druhá část takto přiváděla teplý vzduch do plechových "kornoutů" připevněných před stupačky motocyklu, poslední třetí"větev" vedla do sidecaru kde byla ocelová trubka vinuta mezi příčkami dřevěného roštu, který byl na podlaze sidecaru. Výfukové zplodiny byly vyvedeny na pravé straně ven a ukončeny regulačním trychtýřem. Výrobcem tohoto zařízení byla firma Triumph (TWN). Bylo dodáváno formou "stavebnice" k opravárenským rotám, kde je mechanici dle potřeby montovali na motocykly. V této kruté zimě dosahovaly mrazy rekordní hodnoty až – 50 C, dle vyprávění pamětníků mrzl i elektrolyt v bateriích, takže je na noc vyndávali z vozidel a obkládali je slámou… Nedělám si tedy přílišné iluze o účinnosti v tomto mraze. Co vydržely stroje, ale především vojáci, je zarážející a neuvěřitelné. Musíme si uvědomit, že německá armáda při pojetí Blitzkriegu počítala s ukončením ruského polního tažení do příchodu zimy! Nebyla tudíž vůbec připravena a vojáci neměli potřebné zimní vybavení. Navíc na takové mrazy nebyl německý voják vůbec zvyklí. V budoucnu, po těchto zkušenostech, proto byla německá armáda vybavována speciální výstrojí pro zimní boje. Teď však němečtí vojáci strádali a umírali mrazem, který jich vyřadil z boje mnohem víc než nepřítel. Navždy nezodpovězenou otázkou zůstává, jak by se odvíjela historie, kdyby se A. Hitler nepustil do "Balkánského dobrodružství", které opozdilo operaci "Barbarossa" o 3 měsíce. Také okamžitý postup na Moskvu, po likvidaci ruských armád v prostoru Smolenska, které se snažil prosadit generálplukovník Heiz Guderian nebyl vyslyšen pro váhání A. Hitlera. Německá armáda střed tak promarnila cenné týdny, pak uhodily mrazy…

Podle pozdějších vyjádření několika důstojníků generálního štábu, ale i armádních velitelů jako byl Heinz Guderian či generál Blumentritt náčelník štábu 4. armády by Moskva byla dobyta, pokud by k útoku došlo hned po Smolensku.

Stalin prostřednictvím svého agenta věděl, že Japonci sovětský svaz nenapadnou a tak mohl stáhnout k obraně Moskvy sibiřské divize a budovat mohutná obraná postavení, na kterých se nakonec postup Wehrmachtu zcela zastavil a byl dokonce přinucen ustupovat, po protiútocích RKKA (dělnicko rolnická rudá armáda), které naplánoval a řídil maršál G. Žukov.

5. V sajdě po Evropě

Již před válkou byl motocykl s přívěsným vozíkem hodně používaný dopravní prostředek. Známé a úspěšné firmy Steib, Stoye, Royal a další vyráběly značné množství "sajdek" různých typů a tvarů. Verze určené pro cestovní modely motocyklů byly prostorné a pohodlné, naopak sportovní řada byla navržena tak, aby váha a velikost byla co nejmenší, rovněž aerodynamický profil byl důležitý. Armáda také vznesla svoje požadavky, postupným vývojem tedy nakonec vznikl unifikovaný armádní model přívěsného vozíku, známý pod zkratkou EW-1. přívěsný vozík Krad B. Svoje kořeny měl u cestovního sidecaru firmy Steib typ TR-500. Převážně pro motocykl BMW R12 tuto vojenskou variantu vyráběly 4 firmy. Steib a Stoye, které používaly k odpružení vozíku klasická listová pera mírného prohybu, a firmy Royal a Carl Tabel Creussen, na kterých odpružení zajišťovaly pera, která měla tvar obráceného"C". Vojenské verze sidecarů k motocyklům Zündapp nejčastěji KS-600, ale také K-500 a K-800 dodávala především firma Steib pod označením BW38, později BW40, odpružení zde bylo řešeno pomocí "torzek". Vojenský EW-1 však lze spatřit samozřejmě u dalších verzí značky BMW R-61/71, či motocyklech NSU 501/601 OSL , dokonce i u DKW 500 NZ apod.

Důsledkem rekvírování německou armádou došlo k tomu, že byly bojově nasazeny cestovní, ale i sportovní sestavy. Malá "loď" rozhodně neposkytovala žádné extra pohodlí, navíc voják obtěžkaný výstrojí a výzbrojí rozhodně nemohl mluvit o komfortu. Dle dochovaných fotografií můžeme spatřit, že takovýchto strojů bylo nasazeno obrovské množství, bahnem a sněhem Ruska se brodily nejrůznější sportovní sestavy. Potřeba udržet armádu v pohybu prověřila odolnost motocyklů všech možných značek a výrobců. Odvedenci, pokud měli nějaké větší zkušenosti s jízdou či obsluhou motocyklů, byli přidělovány ke službě v motocyklových složkách. Předválečný výcvik byl značně náročný jak na obsluhu, tak na základní nutné opravy. Logicky proto, pokud byl odvedenec zkušený motocyklista či mechanik, měl výborné dispozice být zařazen právě k těmto složkám. Ve výjimečných případech mohl být odvedenec "zrekvírován" i se svým motocyklem.

6. Do války na sólu

V masovém počtu u německé armády také sloužily sólo motocykly. Především menší a střední kubatury bývají opomíjeny na úkor sidecarů. Zavedeným služebním typem Wehrmachtu byl motocykl NSU Pony se zdvihovým objemem 100 cm3, ale také DKW 125 RT. Samozřejmě, že se s jejich využitím počítalo u týlových jednotek a v zázemí jako kurýr, motospojka apod. Obrovské množství motocyklů ve službě Wehrmachtu představují stroje střední třídy. Největším dodavatelem dvoutaktních jednoválců byla bezesporu značka DKW, její modelové řady SB, ale především NZ jsou opravdu velmi často vidět na dobových fotografiích. Přeci jen jednoduší dvoutakt byl snažší na opravy a běžnou údržbu, než čtyřtaktní motocykly. Pokud byl pro ozbrojené složky od výrobce zakoupen, hrála samozřejmě podstatnou roli cena. Další dvoutaktní stroje dodávaly firma Zündapp, Triumph(TWN), Viktoria, NSU.

7. Speciály lehké a střední třídy

Služebním modelem, tedy zavedeným motocyklem pro vojenskou službu, byl stroj, který splnil vytyčená kritéria a měl tedy požadovanou výbavu a vlastnosti. Pravděpodobně nejznámějším motocyklem v této kategorii byl dvoutaktní motocykl DKW NZ 350-1, lidově nazývaný "litina" či "litináč". Tento stroj byl na frontu dodáván v průběhu roku 1943 a produkce činila cca 10.000 kusů. Vzhledem k pozdější výrobě byl již hliník považován za strategickou surovinu a proto byl přednostně využíván v leteckém průmyslu apod. Kartery motoru o objemu 350 cm3 s výkonem 11,5 koně jsou proto vyrobeny z ocelolitiny, odtud také zmiňovaná přezdívka. Firma NSU dodávala model 250 OS WH, což byl lehce upravený sportovní motocykl 251 OSL se čtyřtaktním motorem OHV s výkonem 11 koní, také zde byla na úkor hliníku použita ocelolitina, konkrétně na bloku motoru, převodové skříni a krytu primárního převodu. Vyráběn byl od roku 1942, bohužel čísla produkce tohoto vojáka se nedochovala. V litinovém provedení byl ještě vyráběn motocykl DKW 125 RT čistě pro potřebu armády. Viktoria pro armádu dodávala přepracovaný civilní sportovní motocykl pod označením KR-35 WH . Jednalo se o velice výkonnou třistapadesátku OHV s výkonem 17 koní. Ještě bych zmínil motocykl značky Triumph (TWN) BD 250 WH. Triumph Werk Norimberg byla německá pobočka a je zde patrný odklon od britské školy. Tento typ, také někdy nazývaný ježek pro charakteristické žebrování válce a hlavy motoru, měl dvoutaktní motor o objemu 250 cm3. Firmu BMW v této kategorii nejčastěji zastupovaly modely R-4 a R-35, což je podstatě totožný stroj lišící se pouze přední vidlicí a kubaturou motoru. Všechny motocykly měly ve výbavě např. vojenské brašny, ochranné rámy bloků motorů, některé policejní stojánky apod.

8. Vojenské speciály se side v pozdějším období BMW R-75 a Zündapp KS-750

Tyto motocykly u nás nazývané slangově"Sahara" vznikly jako potřeba pro univerzální terénní těžký motocykl s přívěsným vozíkem. Jednalo se bezpochyby o pokrokovou konstrukci, která využívala poznatků z bojiště s běžnými motocykly. Motocykly měly uzávěrku diferenciálu, čtyři klasické rychlosti a zpátečku. Dělený diferenciál měl přímý převod na kolo sidecaru, to umožňovalo, aby motocykl zvládal průchod obtížným terénem tam, kde klasický motocykl neměl šanci. Byla použita široká 16" kola, na která se v případě potřeby ještě daly připnout řetězy. Pro zimní období bylo k dispozici topení. Motor byl u obou zdvihového objemu 750 cm3 s ventilovým uspořádáním OHV. Výkon byl dostatečný a motocykl měl dokonce tažné zařízení a mohl vézt přípojný vozík. Na frontu tyto motocykly začaly ve větším množství přicházet v roce 1942.

9.Made in zbytek světa u WH

Jak postupovala německá armáda Evropou, zvětšovala se kořist a začaly se objevovat v jejich řadách nejrozličnější značky a typy motocyklů z celého světa. Jsou k vidění francouzské, belgické, anglické, ale také americké stroje ve službách Wehrmachtu. Nelze opomenout také rakouské motocykly značky Puch, kde především model S 4 byl zařazen jako služební model WH.

Velkým problémem bylo zajišťování potřebných náhradních dílů při opravách a údržbě motocyklu, především značky Indian či Harley Davidson. Ostatní továrny evropských značek se nacházely již na dobitém území třetí říše, takže přísun potřebných dílů nebyl problém. Postupně však byla převedena výroba na zcela jiná odvětví a mnoho továren původně vyrábějící motocykly produkovalo součástky pro letecký či námořní průmysl apod. Pokrytí motocyklů v rámci potřeb německé armády zajišťovali již pouze domácí výrobci. Proto tyto stroje cizích výrobců nakonec "dosluhovaly" u policie a ostatních "druhosledových"jednotek.   

Fotogalerie